Aktuality

Nejdůležitější je štěstí. Rozhovor s Romualdem Koperským.

11.06.2008 10:24:00

Rozhovor s Romualdem Koperským, organizátorem a vedoucím Expedice století.
Tato akce nebyla prvním pionýrským počinem ve vašem životě, ale asi tím nejgrandióznějším. Jak se cítí člověk, který dokázal to, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo?
- Jestli tak jako já miluje Sibiř, začíná přemýšlet, kdy a jak se tam zase vrátit. Když jsme dosáhli 175 stupňů západní zeměpisné délky, věděli jsme, že jsme překonali všechny dosavadní výpravy. Takové ty s ohromnými rozpočty, mnoha vozidly, s jištěním pomocí vrtulníku. My jsme jen plánovali dojet a vrátit se. Povedlo se, ale znovu se ukázalo, že úspěch takovéto výpravy není jen otázka peněz nebo vybavení. Nejdůležitější bylo to, že jsme měli z pekla štěstí. Přežili jsme nejrůznější nástrahy. Výprava století připadla zrovna na rok zimy století. Tam, kde jsme až dojeli, sahala ručička teploměru až k mínus 63 stupňům Celsia. Přes dva a0 půl měsíce jsme téměř nevypnuli motor auta. V takovém mrazu byla každá sebemenší činnost neuvěřitelně obtížná. A co cítím teď…No co už, dovoluji si tvrdit, že náš kousek se nepovede nikomu zopakovat. Určitě ne za mého života.
Ale přece jen jste nedojeli až do Beringova průlivu. Proč?
- Mohli jsme jet ještě 200 km a dojet až k průlivu, ale pakl bychom se nestihli vrátit, protože by začaly rozmrzat řeky, které byly našimi sibiřskými silnicemi.
dokázal to, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo?
- Jestli tak jako já miluje Sibiř, začíná přemýšlet, kdy a jak se tam zase vrátit. Když jsme dosáhli 175 stupňů západní zeměpisné délky, věděli jsme, že jsme překonali všechny dosavadní výpravy. Takové ty s ohromnými rozpočty, mnoha vozidly, s jištěním pomocí vrtulníku. My jsme jen plánovali dojet a vrátit se. Povedlo se, ale znovu se ukázalo, že úspěch takovéto výpravy není jen otázka peněz nebo vybavení. Nejdůležitější bylo to, že jsme měli z pekla štěstí. Přežili jsme nejrůznější nástrahy. Výprava století připadla zrovna na rok zimy století. Tam, kde jsme až dojeli, sahala ručička teploměru až k mínus 63 stupňům Celsia. Přes dva a0 půl měsíce jsme téměř nevypnuli motor auta. V takovém mrazu byla každá sebemenší činnost neuvěřitelně obtížná. A co cítím teď…No co už, dovoluji si tvrdit, že náš kousek se nepovede nikomu zopakovat. Určitě ne za mého života.
Ale přece jen jste nedojeli až do Beringova průlivu. Proč?
- Mohli jsme jet ještě 200 km a dojet až k průlivu, ale pakl bychom se nestihli vrátit, protože by začaly rozmrzat řeky, které byly našimi sibiřskými silnicemi.
ned. BKolik kilometrů jste zdolali za den?
- To záleželo na podmínkách. Jeli jsme přes vichřice a sněhové vánice, doslova jsme si prokopávali cestu obrovskými sněhovými závějemi. Jednou jsme potřebovali i 5 hodin na zdolání 15 metrů. Jindy jsme při teplotě mínus 50 stupňů a za sněhové vánice jsme za celý týden ujeli pouze 270 kilometrů.
Jak na vaši přítomnost reagovali místní obyvatelé?
- Když už jsme se vraceli, dívali se na nás s obrovským obdivem. Nikdo nemohl vědět lépe než oni, co jsme vlastně dokázali. Kromě toho byli, jako obvykle, velice přátelští. To jsou opravdoví nadlidé. Žijí v neobyčejně těžkých podmínkách, ale jejich otevřenost a náklonnost k druhým lidem – to je něco úžasného. Udělají všechno, aby pomohli druhému člověku. Nikdy vás neodmítnou přijmout a pohostit, i kdyby se s vámi měli dělit o zbytky posledního jídla. Vědí, že bez pomoci, kterou si poskytují navzájem, by neměli šanci přežít. „Musím pomoct druhému člověku, protože zítra on pomůže mi” – takové tam platí pravidlo. Sibiř vás naučí pokoře a víře v druhého člověka. Tamějším lidem je úplně cizí polská mentalita, razící heslo, že pokud je někomu dobře, je třeba mu nějak uškodit, nějak jej udat, protože: „proč by se měl mít někdo lépe než já”.
Od obyvatel Sibiře se tedy máme co učit…
- To bezesporu. Bez nich by se naše výprava nepovedla. Pozorně jsme poslouchali jejich rady a zateplovali auto předtím, než jsme vyrazili do nejchladnějších oblastí. Od nich jsme se učili dokonce i to, jak zdolávat obrovské sněhové závěje. Nebyli jsme nafoukaní pitomci, kteří mají v kapse pár dolarů, přijeli z Evropy a vědí všechno nejlíp. S pokorou jsme přijímali rady a instrukce.
Poláci si nemají ani nejmenší ponětí, co je to mráz, který sahá až k několika desítkám stupňů pod nulou. Jak jste si poradili v takových extrémních podmínkách?
- Nezradilo nás vytápění vozu. Koneckonců, kromě poruchy spojky a, řekněme, několika drobnějších snadno opravitelných poruch , se auto osvědčilo velice dobře. Zato v nejsilnějších mrazech byl každý výstup z auta, dokonce i přechod z kabiny do obytné části, samostatnou výpravou. Během jedné z takových výprav mi mrazem praskly boty. Teploměr, přimontovaný na autě praskl prakticky ihyl totiž koupený v Polsku a měl stupnici jenom do mínus 50 stupňů.
A co s takovými banálními záležitostmi, jako je třeba záchod?
- No, záchod jsme v autě neměli. Tak zvané potřeby bylo třeba vykonávat v bleskovém tempu venku, a to jen tehdy, když už jsme opravdu museli. Na mytí jsme museli momentálně zapomenout. Žádná sprcha v autě samozřejmě nebyla. Chtěl bych ale podotknout, že jsme nebyli trojice smrdících chlapů, protože, a to je zajímavé, teprve při zpáteční cestě, když už jsme se blížili k Evropě a začalo se oteplovat, jsem začínal cítit, že vedle mě někdo sedí. A tehdy nás zachránilo mytí v rozmrzajících řekách.
Máte nějaké neobyčejné historky? Nenapadli vás sibiřští medvědi?
- Zvířata nikdy neútočí jako první. Neobyčejných příhod bylo samozřejmě mnoho. O nejzajímavějších z nich napíšu v mé knížce. Povedlo se nám třeba vjet pod střelbu myslivců, ale jak vidíte, nic se nám nestalo. Jednou jsme zachránili život otci a synovi, kterým se porouchalo auto uprostřed sněhových závějí. Kdybychom je nepotkali, čekala by je jistá smrt. Ohřáli jsme je alkoholem a potom amputovali omrzlé palce. V tomto případě to nebyla tragédie, protože nejdůležitější bylo to, že přežili.
Kdy plánujete další výpravu?
- Zatím si musíme odpočinout, ale je víc než jisté, že odpočinek nepotrvá dlouho. Stesk po Sibiři mi nedovolí odpočívat.
Děkuji za rozhovor

S Romualdem Koperským hovořila Iwona Marciniak